Posvátný jinan

Stojím na ulici pod třicetiletým jinanem. Kolem mě je přibližně dvacet lidí. Po tvářích mi tečou slzy. Ale nesnažím se je zastavit. Už to nejde, zadržovala jsem je dlouho. V tu chvíli je pro mě život stromu důležitější než to, co si o mně pomyslí ostatní.

Sešli jsme se před naším domem na rozkopané ulici v Brně. Jsou tu lidé z různých institucí a profesí, lidé, kteří rozumějí stavbám, sítím, městské zeleni. Jsou mezi nimi zástupci města, architekti, ředitelé. Já jsem sem přišla jen jako Světlana, s jedinou otázkou: Najdeme způsob, jak tento strom zachránit? Po měsících intenzivního hledání, dopisování s úřady a institucemi, nekonečných rozhovorů, žádostí o informace, mediálních sdělení i kamerových prohlídek potrubí, a nakonec dokonce šetrného ručního výkopu jsem stále věřila, že skutečnost se ukáže jiná, než byla původně na papíře, že v projektu byla opravdu chyba. A že je možná cesta. Jinudy než skrz strom. Nyní ale už čtyřicet minut poslouchám vysvětlování, proč navržené možnosti nejsou technicky možné. Odpověď, ve kterou jsem doufala, nepřišla.

Na jednom místě se setkávám s mnoha odborníky. Přesto stojíme před živým stromem, pro který jsme v daných podmínkách nenalezli řešení. Cítím smutek, bezmoc i zvláštní údiv. Jako bych narazila na hranici něčeho mnohem většího, než je jen stavební problém.

Žijeme ve století mimořádných technologických možností. Vysíláme rakety do vesmíru, rozvíjíme umělou inteligenci, pokoušíme se ovládnout energii jaderné fúze, a přitom nedokážeme zachovat třicetiletý strom přímo před našimi okny? Nechce se mi tomu stále věřit. Nejde o to, že bychom v dnešní době neměli žádné technologie. Jde o tuto konkrétní situaci, v níž se setkávají vrstvy dřívějších rozhodnutí a chyby, technické překážky ve městě, ekonomické náklady, velký časový tlak a odpovědnost za dokončení prací. Právě proto mě to tolik zasahuje. Co vlastně dnes jako lidstvo považujeme za pokrok?

Ten jinan po tři desetiletí rostl nad kanalizační přípojkou a právě její poloha stojí v cestě jeho zachování při rekonstrukci kanalizace, o které se už před třiceti lety vědělo, kdy se jinan sázel, že jednou přijde. Následky rozhodnutí učiněného před mnoha lety tak dopadají na tento krásný živý strom, na životní osudy lidí žijící kolem něj a vlastně i na město. Nevím, kdo tehdy co věděl, jaké měl možnosti a proč rozhodl právě takto. Nechci hledat viníka, nemá to smysl. Ale nemohu se zbavit otázky, jak krátkozrace přemýšlíme o věcech, jejichž život přesahuje jedno volební období, jeden projekt, jednu profesní sféru, jednu lidskou generaci.

Strom nelze vnímat pouze jako překážku v trase potrubí. Jeho hodnotu nelze vyčíslit obvodem kmene, jeho výškou, odhadem stáří. Třicet let rostl s ulicí, která se také proměňovala spolu s ním. Rostl v extrémech počasí - pod silnými slunečními paprsky, v dešti, suchu, mrazu. Lidé chodili kolem něho, často si ho ani nevšimli. Někteří ale uviděli krásu jeho listů - jehliček, jiní byli vděční za stín, někoho pohoršily jeho zvláštně páchnoucí plody. A jiní si zase uvědomili jeho silnou nabíjející energii. Vždyť jinan je prastarý strom, živoucí fosilie, jehož historie sahá až do dob dinosaurů a je to dnes už jediný zachovaný druh své vývojové větve. Jeho život se po celé ty roky prolínal s témto místem a jeho příběhy.

Je zde na ulici plánována náhradní výsadba, jenže ta nenahradí prožitý čas. Nový život není žádnou kopií života, který zde rostl takovou dobu. Každá živá bytost je jedinečná právě svou nezaměnitelnou cestou, definovanou podmínkami, ve které rostl. A ten čas nám již nikdo nenahradí. Již nikdy v našem životě neuvidíme takto krásný vysoký strom před našimi okny.

Napadá mě, že v současné společnosti je pokrok měřen pouze tím, co dokážeme dobýt, vynalézt, vyrobit, vytvořit. Naše doba je zaměřena na novost, nové postupy, další a další vyrobené věci. Něco zkonzumovat, použít, vyhodit, zničit, postavit nový dům, vyrobit další oděv, vykácet, zasadit nový strom. Rychlá novinka a zánik. Lineární systém. A co kdybychom se na to zkusili podívat jinak? Co kdyby tím největším pokrokem nebyly další novinky, ale bylo by to právě to, co dnes dokážeme zachovat a zachránit před zkázou? Uchovat pro další generace něco vzácného, co zde již jinak nikdy v této hodnotě nenajdou, náš odkaz, náš život v těchto použitých věcech, a stromech. Je v tom jistý a velký manévrovací prostor, taková ekologie možností – mezi tím, co umíme vytvořit, a tím, co dovedeme uchovat. Vytvořit něco nového je samozřejmě ihned viditelné, přitažlivé, lépe se tím chlubí. Uchovat něco, co už žije, to ale často znamená být možná méně vidět, a také více a včas vyvinout úsilí péče, trpělivě čekat, respektovat omezení, nacházet v nich inspiraci a v těchto omezeních hledat nezvyklé a nestandartní cesty a někdy muset akceptovat i vyšší náklady, které nejsou okamžitě návratné. Je v tom všem samozřejmě méně lesku. Ale možná více zralosti a moudrosti.

Nechci ale stavět cit proti rozumu. Sama jsem se také snažila získat odborné podklady, ptala se na různá technická řešení a hledala lidi, kteří by mi je mohli pomoci posoudit. Vím, že slzy samy o sobě nejsou záchranou, ale nestačí ani pouze chladný technický pohled vedený komerčním zájmem. Pro odpovědné rozhodování potřebujeme obojí: technické zkušenosti i schopnost citlivě vnímat.

Když mi pod jinanem začaly téct slzy, neměla jsem v úmyslu přítomné dojmout. Prostě jsem v tu chvíli nemohla jinak. Možná některým lidem moje projevená zranitelnost ukázala, že za konkrétními rozhodnutími stojí také bolest. Nemohu vědět, co v nich potom zůstalo. Ale já jsem si odnesla jedno: vědomí, že citlivost není něco, co bychom měli schovávat, abychom byli bráni vážně.

V dnešní společnosti je citlivost často chápána jako slabost. Jako by schopnost nechat se hluboce citově zasáhnout znamenala neschopnost konkrétně a dospěle jednat. Jenže moje zkušenost je zrovna opačná. Právě proto, že se mě osud stromu hluboce dotkl, jsem začala aktivně hledat možnosti jeho záchrany. Tento náhlý a hluboký otřes mě přiměl učit se o záležitostech, kterým jsem nerozuměla, vznášet požadavky a vstupovat do jednání s lidmi v situacích, do nichž bych nejspíš jinak nikdy nevstoupila.

Citlivost ale zahrnuje také bolest. Nemůžeme chtít otevřené smysly, otevřené srdce a zároveň si přát, aby k nám promlouvala jen krása světa, radost a příjemné podněty. Kdo skutečně vnímá, setkává se i se zranitelností, ztrátou a vlastními hranicemi. To neznamená, že se musíme neustále vystavovat bolesti. Ale někdy nám právě bolest neúprosně odhalí, co je pro nás hluboce důležité.

Právě tady se pro mě příběh jinanu propojuje s tím, čemu se věnuji už mnoho let. Když jsem zakládala před téměř deseti lety středoškolský obor Ekotextil design, nebylo mým nejhlubším záměrem pouze naučit studenty vytvářet nový oděv nebo je učit kreslit. Chtěla jsem, aby se učili vnímat souvislosti, vidět hodnotu v něčem, co ostatní považují za odpad. Zajímalo mě, jakým procesem při tvorbě projdou. Cesta a proces včetně chyb byly cílem. Aby začali skutečně vnímat materiál, jeho původ a možnosti. Aby se naučili důvěřovat vlastním smyslům a hledali nová, neotřelá řešení, která vycházejí z hlubšího porozumění světu i sobě. Cesta nebyla méně důležitá než výsledek. Ale ještě důležitější pro mě bylo, co se během tvorby promění v nich jako v lidech.

Dnes si uvědomuji, že se tato otázka v mé práci stále vrací, jen v jiné podobě. Nevede po přímce, spíše po spirále. V jiné životní etapě, s jinými prostředky, ale znovu ke stejnému jádru. Co se stane s naším hlubším vnímáním, když mu dáme čas a pozornost? Jaké hodnoty v našem životě díky němu dokážeme rozpoznat? A co potom změníme ve způsobu, jak žijeme?

Herba Sacra, prostor hlubokého vnímání, který nyní vytvářím, není od této cesty žádnou odbočkou, ale jejím pokračováním. Pracuji zde s celým světem smyslového vnímání – s vůněmi a přírodními esencemi, ale také s dotekem, textiliemi, obrazem a zvukem. Propojuji zde vše, co jsem zatím ve své tvorbě zkoumala. Nezajímá mě ale nyní každý smysl zvlášť, ale i to, jak se propojují a jak se navzájem ovlivňují. Tyto prožitky mohou přinášet krásu, radost, klid. To všechno má svou hodnotu. Ale to není můj cíl. Metodu propojení smyslů, kterou dnes používám a nazývám Sensory Alchemy, není pro mě pouze způsobem, jak člověka na chvíli vytrhnout ze skutečného života. Chtěla bych, aby naopak byla cestou, jak se k němu vrátit plněji a pozorněji.

Herba Sacra je pro mě jako posvátná nádoba, v níž se všechny moje dosavadní cesty setkávají a vytvářejí nové možnosti.

Přírodní esence mají v této práci své zvláštní místo. Nevnímám je jen jako suroviny určené k vytvoření další vůně. Nesu ve své tvorbě a v sobě vztah k rostlinám, místu, kde vyrostly, času celého růstu, všechnu práci a péči, která do nich byla vložena. Právě proto je pro mě tak důležitá úcta v zacházení s nimi. Nejde mi o vnější teatrální obřadnost. Jde o posvátnou úctu k tomu, že pracuji s něčím, co vzniklo v přírodě a co si zaslouží naši velkou pozornost. A když se skutečně zastavíme, často se vynoří otázka nebo pocit, kterému jsme dosud nevěnovali čas. A to už může být začátkem něčeho, co dál nemůžeme dál přehlížet.

Stále jasněji chápu, že kultivace smyslů není luxusem odděleným od reality. Je součástí kultivace lidskosti. Učí nás rozpoznávat jemné rozdíly, zůstat v kontaktu se sebou a vnímat, že okolní svět není jen kulisou našich životů. Otevřenost ale sama nestačí. Potřebuje se setkat s odpovědností k sobě i k životu kolem. Jinak se i nejkrásnější zážitek může stát pouze dalším předmětem spotřeby.

Když přemýšlím o mém jinanu, vynořuje se ve mně obraz oběti. Třicet let rostl na tomto místě, a nyní nese důsledek rozhodnutí, která udělal někdo jiný.

Ten obraz má pro mě téměř duchovní sílu. Připomíná mi staré příběhy, v nichž ztráta jednoho života probouzí svědomí mnohých.

Je to jazyk, kterým se moje nitro pokouší porozumět ztrátě, jež se dotkla něčeho posvátného ve mně, ve společnosti.

Je v tom nečekaný rozměr spásy, obětování se pro vyšší dobro.

Právě proto nechci, aby příběh skončil jen u kácení. Nechci, aby z něj zůstal jen dojemný obraz, nad kterým se na chvíli pozastavíme a potom půjdeme dál a na vše zapomeneme. Chci, aby tento příběh zůstal otázkou pro nás velmi důležitou. Co v našem světě přehlížíme, dokud o to nezačneme přicházet? Kde dáváme přednost okamžitému řešení před dlouhodobou péčí a pozorností?

Kdy jsme naposledy pocítili, že na něčem opravdu záleží, a dovolili jsme tomuto pocitu podřídit své jednání? Začali na jeho základě jednat?

A přece se díky tomuto příběhu ještě něco pohnulo. Ředitel BVK řekl, že chce do budoucna přistupovat jinak ke komunikaci s veřejností i dalšími zúčastněnými, aby podobným situacím bylo možné předcházet. Nevím, jak a jestli se tato slova promění ve skutečnost. Ale otevřel se zde důležitý dialog. I toto je pokrok. Ne ten technologický, o kterém se tolik mluví, ale pokrok v našem přístupu, ve schopnosti naslouchat, poučit se a jednat transparentněji s lidmi, protože na tom záleží.

Vlastní život a nový projekt se v této chvíli zvláštním způsobem propojili s životem stromu. Jeho osud mi pomohl uvidět kontinuitu mé cesty. Díky tomu nyní v Herba Sacra rozumím o něco jasněji, proč je to pro mě tak důležité.

Nechci pouze vytvářet další krásné věci ke konzumu. Chci spoluvytvářet podmínky, v nichž člověk neztratí spojení se svou citlivostí, rozpozná, na čem mu skutečně záleží, a najde odvahu podle toho žít.

Neprožívám to jako konečnou odpověď na všechno. Spíše jako další závit životní spirály. To, co jsem roky učila a zkoumala prostřednictvím textilních materiálů, oděvních postupů a řemesla či umění, ke mně tentokrát přišlo nečekaně přímo na ulici, v okamžiku, kdy jsem nedokázala zadržet slzy. Něco se uzavírá, něco se otevírá. Smutek nezmizel, strom zůstane nenahraditelný. Ale jeho příběh nemusí skončit technickým rozhodnutím, které ukončí jeho život na tomto místě v tomto čase.

Možná je čas přestat měřit pokrok jen tím, co všechno dokážeme vymyslet, postavit a vytvořit. Stejně vážně se musíme ptát, co dokážeme uchovat a ochránit. A zda naše technické schopnosti doprovází schopnost skutečně hluboce vnímat hodnotu života.

Pod stromem jsem bohužel nedostala odpověď, kterou jsem hledala. Ale zcela nečekaně jsem si odnesla otázku: Co mohu ve svém vlastním životě ochránit právě tím, že si dovolím citlivost projevovat? Ne všechno mohu zachránit. Ale mohu rozhodnout, že nebudu lhostejná.

Jestli má poselství jinanu pokračovat, nebude to pouze v našich vzpomínkách na něj. Bude žít v tom, co si od této chvíle dovolíme vidět, cítit a chránit.